NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z tohoto koncertu jsem odcházel s čelistí u země. Nikoliv však z výkonů francouzských BIRDS IN ROW nebo německých JUNGBLUTH. Na kolena mě srazilo vystoupení domácí předkapely THIS RUIN. Tento chomutovsko-pražský slepenec se na koncertních prknech ukázal snad po roce a půl od jejich prvního koncertu. A to, jaký uragán mě z prken strahovské Sedmičky smetl, jsem nečekal ani v nejmenším.
THIS RUIN jsou kapelou, o které se dlouho šuškalo hlavně kvůli tomu, jací lidé tam vlastně hrají nebo budou hrát. Setu z instrumentálního pohledu dominuje výtečný bubeník a z pohledu energie a syrovosti sebevědomě působící vokalista, který z hardcoreovým zápalem štěká na lidi svoje texty, jež dává lidem k dispozici i na vytištěných papírech. V kytarách občas něco ujede, ale to je úplně jedno.
Už dlouho ve mně nějaká domácí kapela nezanechala tak silný dojem. Technicky orientovaný hardcore, který po instrumentální stránce čerpá jak z nestorů scény, jakými jsou například CONVERGE, tak i od mladých technicky orientovaných kapel, zní překvapivě dobře. Jakoby ta kapela odehrála už stovky koncertů. Přece ale za tím vším prolézá harcore/punkové srdce, které do celého setu pumpuje šťávu, syrovost, tah na branku i sebevědomí.
O této bandě ještě mnohé uslyšíme, protože jedním z prvních koncertů odsunuli většinu podobných domácích spolků do role pouhých statistů. Bravo.
Po přestavbě scény jdou na to JUNGBLUTH. Volume dávají doprava tak, že mě ještě dneska kvílí v uších, a set se stává trochu nečitelným. Trojčlená úderka, která má základy v ALPINIST, drtí screamo značně zatěžkané pomalohybným crustem.
Trojka z Münsteru zhutnila vzduch Sedmičky naprosto suverénně masitým soundem, který se jako horká láva rozlil po celém klubu, a velká škoda, že byla až tak nahlas. Bohužel se díky tomu v hlomozící stěně ztrácely veškeré detaily.
BIRDS IN ROW úroveň hlasitosti stáhli opět na poslouchatelnou míru, ale ne o mnoho. Zaznívají skladby z aktuálního alba jako „Grey Hair“ nebo „Pilori“, většinu setu utáhne zpěvák a kytarista B., který přirozeně upoutává většinu pozornosti a jednoznačně do koncertu dává nejvíce energie. To má odraz i v divácké části Sedmičky, která se pozvolna dává do pohybu a zaznamenávám i nějaký ten pokus o stagediving.
Oproti žánrově spřízněným JUNGBLUTH prýští z Francouzů více energie a jejich set je hudebně mnohem barevnější a dynamičtější. Klič k úspěchu v tomto případě vidím hlavně v tom, že BIRDS IN ROW znají recept na to, jak přesně namíchat skladby a aranže tak, aby si pošmáknul jak milovník hardcore/punku, tak příznivec valivého neocrustu. A pokud máte rádi obojí, tak to jsou hotové orgie.
Přidejte upocený nervózní projev a máte koncert, ze kterého nelze odejít nespokojen.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.